Po závodním soustředění, které patřilo k těm vůbec nejnáročnějším, spatřilo USA v roce 2012 svého druhého šampióna GT Academy. Steve Doherty se propracoval přes více než 400 000 hráčů, kteří se účastnili zkušebních online závodů v americké verzi GT Academy, a dosáhl až na samotný vrchol, kde získal vytouženou červenou helmu a šanci stát se profesionálním závodníkem.
Doherty odjakživa miloval auta, neboť se poblíž svého rodného města Plainfield v Illinois účastnil závodů s menšími vozy s pohonem předních kol, o kterých říkal, že jsou „tou nejdostupnější formou závodů v okolí. Jediné, co jste potřebovali, byl vůz, nějaké základní bezpečnostní vybavení a pár babek na vstupné.“ Jezdilo se na malých oválech. Doherty si však při hraní Gran Turisma oblíbil silniční tratě. Nejdřív se živil příležitostnými pracemi, pak si udělal automobilovou školu a ještě před několika lety pracoval jako mechanik. Říká: „Nikdy jsem nepřestal pracovat na autech. Vždycky pracuju na svých vlastních autech nebo aspoň pomáhám přátelům s těmi jejich.“
Doherty je skalním fanouškem všech druhů motoristických sportů a vzhlíží k jezdcům, jako jsou Dale Earnhardts starší (NASCAR), Walter Röhrl (rallye) a Hans Stuck (silniční závody). Když GT Academy v roce 2011 vyhlásila v USA první soutěž, Doherty se účastnil, ale finálové závody mu utekly o 0,60 vteřiny. To ho motivovalo k ještě většímu úsilí a celý rok denně trénoval. Dřina se mu nakonec vyplatila.
Od listopadu 2012 Doherty společně s dalšími třemi vítězi regionu trénovali na náročný 24hodinový vytrvalostní závod v Dubaji, při kterém sdíleli dva závodní vozy GT4 Nissan 370Z. První víkend v listopadu 2012 se Doherty a jeho kolegové z GT Academy vrátili do Doningtonu, kde úspěšně dokončili bez potíží jízdu ve čtyřhodinovém „nočním závodě“ a získali velmi důležitou mezinárodní závodní licenci. V programu pro rozvoj jezdců se Dohertymu situace zkomplikovala, když si při jízdě v motokáře zlomil dvě žebra. Bolest vydržel a ve výcviku pokračoval, i když se nemohl naplno účastnit některých fitness programů.
Doherty doufá, že se jednoho dne zúčastní 24hodinového závodu v Daytoně. Při návštěvě příbuzných kolem této historické dráhy často jezdil a nic by si nepřál víc, než kdyby tam závodil a při tom by mu fandila jeho rodina a přátelé.
